Po loňské vymítačské anabázi další satanský (tentokrát prequelový) pokus oživit legendární hororovou značku (v rámci svaté “diablo” trojice tak zbývá znesvětit už jen Rosemary’s Baby, tak jsem zvědavý, kdy si studio vzpomene i na tuhle sérii) a naštěstí mnohem zdařilejší. Což Stevenson zase tolik námahy nedalo, protože Greenův opus je ve všech směrech mizerný, přesto na debutové poměry jde o slušnou práci, která dokáže hned v několika ohledech překvapit.
Tahle série stála od samého počátku spíše na pomalém budování nervózní atmosféry a momentech napětí (za masivní podpory Goldsmithova OST v čele s Ave Satani), než na opravdu strašidelných scénách, ze kterých diváka mrazí v zádech a stoupá mu srdeční tep, byť na pár více nebo méně očekávaných lekaček se zpravidla také dostalo. Prequel pokračuje v tradici a na nějaké sugestivní scény koncentrované hrůzy v průběhu filmu znovu nedojde (lekačky přítomny jsou, ale naštěstí se s nimi šetří). Tradiční ingredience značky, tj. smrtelné náhody/nehody, nechybějí ani tentokrát, ovšem provedením za svými předchůdci v sérii zaostávají a ani celkový bodycount nedosahuje žádných závratných hodnot (eRkový rating je bohužel vytěžen jen pro jednu konkrétní – pár vteřinovou – scénu).
Na druhou stranu se Stevenson nebojí oživit osvědčené schéma několika novými (a hlavně smysluplnými) nápady. Jednak v rámci série, díky chytrému provázání děje s historickým obdobím studentských revolucí na přelomu 60s a 70s, dostávají spiklenci v církvi konečně uvěřitelnou motivaci k přivedení pekelníka na svět (dosud byla na úrovni libovolného padoucha z bondovek). Dále posun filmu do více fantaskní roviny prostřednictvím paranormálních vizí dovoluje tvůrcům příběhovou linku obohatit o zajímavé scény na pomezí snu a reality. A konečně klasický neduh všech prequelů, kterým je divákova znalost nadcházejících událostí po konci filmu, je vyřešen skrze sice nikterak objevný, ale účinný plot twist a následně poměrně odvážný retcon, dodávající případnému pokračování slušný manévrovací prostor.
