Varování předem: Je to hodně dlouhé a tohle bude taky. Baba Jaga je zpět a v lepší formě než kdykoliv dříve, kdo si nedá pozor, tak si pro něj přijde:-). Čekání na další zářez na pažbě bylo vinou pandemie opravdu dlouhé, ale naštěstí se nakonec vyplatilo, protože dobrá věc se podařila a tak jako jednička, dvojka a trojka, i v případě čtyřky se opět jedná o referenční titul ve svém žánru, pyšnící se prvotřídní akcí, která nechává veškerou svou konkurenci, vyjma několika posledních dílů M:I, znovu a jako již tradičně daleko za sebou. Stahelski za těch uplynulých deset let vyrostl v jednoho z nejvýraznějších hráčů na hollywoodském režisérském hřišti a čtyřka to opět beze všech pochyb potvrzuje.Neuvěřitelně energické a dlouhotrvající bitky, připomínající krvavý balet mistra Wooa v dobách jeho největší hongkongské slávy, gun-fu, car-fu, dog-fu:-), brazilské jiu-jitsu, katany, neony, noční kluby, neselhávající Reeves v hlavní roli, atmosférický OST, stylový audiovizuál, specifická barevná paleta obrazu, dokonalé kamerové jízdy, castingový dream team po vzoru “toho nejlepšího z obou světů” (tj. východu a západu), který se může směle měřit s Expendables a k tomu nepostradatelná assassinovská mytologie s mincemi, pravidly, odměnami, hotely Continental, nejvyšší radou a neexistencí policejních (nebo jakýchkoliv jiných) složek státní moci:-). Všechno tohle (a ještě něco navíc) je tady na svém místě a v míře vrchovaté. Co více by si divák a především fanoušek akčního žánru (a téhle značky obzvlášť) mohl přát?
Po příběhové stránce na sebe jednotlivé filmy navazují poměrně těsně, nicméně všechny podstatné informace z předchozích pokračování jsou divákovi skrze rozhovory mezi postavami vždy stručně přetlumočeny a není tak problém do série naskočit s kterýmkoliv dílem. Tentokrát je ale vše jinak, protože v minulém filmu ustanovená dějová linka se “stařešinou”, který stojí v čele nejvyšší rady, je hned v úvodu aktuálního dílu bez rozpaků hozena do koše a nahrazena úplně novým “jediným možným způsobem, jak se hlavní postava dokáže vyvázat z povinnosti sloužit nejvyšší radě a opětovně tak získat svobodu (a ideálně při tom zůstat naživu:-))”, se kterým přicházejí na řadu další příběhové atributy, stran fungování zdejšího fikčního světa, o kterých do této doby nepadlo v sérii ani slovo. Stejně tak role “arbitra” z trojky byla ve čtyřce vystřídána rolí “posla” a to bez jediného vysvětlení, přestože účel postavy v ději je v obou případech víceméně tentýž. Průběžné vymýšlení narativu za pochodu bez nějaké ucelené představy předem se zde zkrátka nezapře.
Na druhou stranu příběh v téhle sérii vždy stál tak trochu na vedlejší koleji a sloužil primárně jen jako, pokud možno zábavné, pojítko mezi jednotlivými akčními highlighty, které sice na první (ani druhý) pohled nepůsobí příliš uvěřitelně, za to ovšem poskytuje tvůrcům dostatek příležitostí, jak hlavní postavu provést atraktivními/exotickými/stylovými prostředími, konfrontovat ji se zábavnými/bizarními/stylovými protivníky a zejména divákům demonstrovat špičkové řemeslo na poli akčních scén, bojové choreografie, kaskadérského umění a trikových technologií. Čtyřka je na tom nepřekvapivě zcela totožně, takže je docela zbytečné filmu vyčítat, že i na počtvrté se kromě vlastní akce věnuje nemálo času dalšímu worldbuildingu, který tak úplně nedává smysl (ostatně smysl tohle univerzum nedávalo nikdy:-)).
Zatímco předchozí díly se stran příběhu tu více, tu méně úspěšně snažily vystupovat jako v podstatě standardní filmy, aktuální pokračování na takové ambice přiznaně rezignuje a přímočarou strukturou narativu, nesmrtelností hlavní postavy (ach, ty neustálé pády z výšek:-)), neprůstřelnými obleky, více “druhy” protivníků (pro divákovu lepší orientaci dokonce barevně odlišenými:-)), novým “typem” použité munice, průběžnými vlnami nepřátel a souboji s “bossy” skutečně připomíná adaptaci nějaké videohry. Čtyřka je zdaleka nejdelší díl v sérii, ale po stránce děje se v něm paradoxně stane asi nejméně věcí ze všech dosavadních filmů. Příběhová linka je tady zredukována na naprosté minimum ve stylu videoherního průchodu světem a plnění jednoho questu za druhým. Podobně je na tom počet dialogů hlavní postavy, což je možná způsobeno tím, že duchovní otec celé série Kolstad za psacím stolem tentokrát absentuje.
Pokud se pomine poměrně pozvolný rozjezd, nepředstavuje vskutku nadměrná stopáž výraznější problém a zásluhu na tom pochopitelně má především samotná akce. Celá tahle značka je v prvé řadě tech demo současné úrovně hollywoodských stunt teamů, v tomto případě kaskadérských géniů z 87Eleven a čtyřka na tom naštěstí není jinak. Předchozí díly ustanovily v rámci žánru novodobý standard, co je na poli akce ještě možné natrénovat, natočit a sestříhat (nejen) na jeden záběr a tvůrci tak s aktuálním pokračováním stanuli před nelehkým úkolem pokusit se nastolenou vysokou laťku když už ne opětovně pozvednout na novou úroveň, tak alespoň dorovnat. Což se jim bezezbytku podařilo, protože všechny akční sekvence jsou ve čtyřce měřítkem, stopáží, množstvím postav i svou choreografií vážně velkolepé.
Z pohledu tvůrčích nápadů, jak někoho zábavně, efektně a stylově připravit o život, není čtyřka tak hravě vynalézavá jako předchozí díly, které k palným zbraním postupně přidaly zbraně sečné a bodné, auta a motorky, psy a koně, nebo předměty každodenní potřeby (tužky, knihy) a nepřináší stran způsobů likvidace protivníků bohužel téměř nic nového (snad až na vydařenou rozcvičku s nunčaky:-)), naštěstí tento malý nedostatek tvůrci vynahrazují divákům nápaditostí v jiných ohledech, například v rámci prostředí, ve kterém se akce odehrává (kruhový objezd okolo nejmenované pamětihodnosti, schodiště k jiné pamětihodnosti) a fyzických vlastností zde vystupujících postav (slepota, obezita).
V předchozích dílech (částečně už ve dvojce, ale zejména ve trojce – není divu, když se proti herci postavili profesionální sportovci/trenéři/choreografové) bylo už místy poznat, že v některých fyzicky náročných scénách dochází Reevesovi pomyslně dech (osobně s tím nemám žádný problém, protože to (byť neplánovaně) ukazuje, že vítězství není zadarmo a překážky, které se hlavní postavě staví do cesty, mají svou váhu), tvůrci si toho pravděpodobně byli sami vědomi, protože ve čtyřce jsem nabyl dojmu, že tempo mezi jednotlivými prostocviky hlavní postavy bylo poněkud zvolněno a protivníci čekají na uštědření úderu o pár okamžiků déle, než tomu bylo dříve (a než by bylo “ve filmové realitě” záhodno). Díky tomu je tady podobných momentů, ve kterých vypadá Reevesův pohyb značně “dýchavičně”, o trochu méně, respektive když už něco takového nastane, ve srovnání se zbytkem akce už to nepůsobí tak moc rušivě.
Co naopak na první pohled upoutá divákovu pozornost, jsou rozhodně vybrané akční sekvence, které jsou naprosto parádní jak po audiovizuální stránce, tak po stránce technické realizace. Geniální a minutáží vydatná top-down shooter sekvence průchodu domu z jedné místnosti do druhé se zástupy protivníků a explozivním střelivem k tomu je ztělesněním celého videoherního konceptu filmu a patří k tomu nejlepšímu v celé sérii, stylová kamerová otočka s autem driftujícím v kruhu připomene Bayovy hrátky s kamerou, bitka s nunčaky dává vzpomenout na staré dobré hongkongské časy, bitka pod proudem vody v nočním klubu je čirou esencí téhle značky a automobilová honička a následně bitka na kruhovém objezdu uprostřed běžného provozu, plynule přecházející v bitku v domě a poté na schodech, v rámci stupňovaného finále, je strhující akční jízdou na horské dráze a skvostným audiovizuálním divadlem v jednom.
Tvůrci si přesto v sáhodlouhé stopáži kromě opulentních bitek a návštěv pamětihodností během cestování po světě naleznou čas i na malé pomrknutí, určené pro nejvěrnější fanoušky (zmínka o rodině Tarasových, se kterou celý tenhle cirkus se zabitý psem a ukradeným autem odstartoval, pes jako katalyzátor dalšího vývoje děje (jen zabití vystřídala jeho záchrana), fyzický kolaps hlavní postavy při poslední vzpomínce na zesnulou manželku připomínající obdobnou scénu v úvodu jedničky, aneb kruh se uzavřel) a našince jistě potěší i domácí automobilová stopa ve scéně na kruhovém objezdu.
Z početného hereckého osazenstva je zde potřeba obzvláště pochválit samozřejmě Reevese v hlavní roli (vzhledem k jeho pokročilému věku mu patří velký respekt za to, co dokáže ve filmu stále předvést) a v těsném závěsu za ním pak Yena a Sanadu (platí totéž), ale ani zbytek castingu (skvěle “padoušsky” přehrávající Skarsgård, téměř k nepoznání namaskovaný Adkins s legračním přízvukem, nebo tradiční trojice McShane, nedávno zesnulý Reddick a Fishburne) není příliš pozadu a odvádí velice slušnou práci. Celkově tahle současná výkladní skříň akčního žánru znovu (už počtvrté:-)) dokazuje své výsadní postavení. Už za pár měsíců se ukáže, jak na výzvu k duelu o nejlepší akci (pravděpodobně nejen) letošního roku zareaguje (prakticky jediná vážná) konkurence v podobě mezinárodního měnového fondu (ehm:-)).
