Budu asi heretik (někdo to na sebe vzít musí, no:-)), protože pokud bych si musel za každou cenu vybrat mezi Spielbergem a Polanskim, tak (opatrně:-)) zvedám ruku pro “konkurenčního” Pianistu, který mě emocionálně i psychicky srazil na kolena ještě o něco drtivěji (a to nemám Brodyho nijak zvlášť v oblibě, zatímco Neesona velmi), ale jinak samozřejmě není vůbec o čem.
Spielbergovo opus magnum, které jej definitivně zacementovalo do polohy “filmař – umělec a nikoliv jen bavič”, klasika všech klasik, zasloužená oscarová sprška a velké zadostiučinění pro mistra, který si konečně došel pro vysněnou sošku za režii (přestože si ji zasloužil už dávno za nespočet jiných geniálních filmů, které natočil předtím – jaká to náhoda, že totéž se stalo i Polanskimu s Pianistou:-)), vzhledem ke skromnému rozpočtu a navzdory náročnosti zpracované látky (a eRkovému ratingu) velký komerční hit (o čemž se s ohledem na tržebního jednorožce v podobě JP z téhož roku moc nemluví) a důkaz (místo slibů:-)), že se někdy vyplatí počkat (v tomto případě zhruba dekádu) a nechat téma i sebe jako filmaře patřičně vyzrát. Škoda jen, že nikdy nedošlo na souboj titánů a Kubrickovi se nepodařilo realizovat Aryan Papers.
