Reiner měl v osmdesátkách neskutečnou sérii hitů a to přitom skákal z jedno žánru do druhého, což je o to působivější bilance. Tohle patřilo k mnoha mým filmovým hříchům, který jsem napravil dlouho poté, co jsem měl všechny ostatní „důležité“ kingovky poctivě (a opakovaně) nakoukány a kromě hodně silného zážitku z toho vzešlo i očekávané poznání.
Co The Dead Zone nenápadně naznačil, to Stand By Me rázně nastolil. Nepsané pravidlo o nejlepších adaptacích mistra hororového žánru, které se paradoxně nevěnují reálným nebo nadpřirozeným bubákům, ale obyčejným (skoro až přízemním) historkám, se zrodilo právě s tímhle „civilním“ kouskem (The Shining a Misery jsou výjimky z pravidla, protože Kubrick a (zase) Reiner plus Nicholson a Bates) a další počiny v nadcházející dekádě to jen definitivně potvrdili.
Současně spolu s The Goonies z předchozího roku se jedná o jednu z nejlepších filmových příhod na téma „parta dětí na výpravě za dobrodružstvím“, které nějakou vážnou konkurenci (nejen) v rámci svého žánru těžko hledají i po čtyřiceti letech (wow) od jejich vzniku. Každý z těch filmů tohle téma ukazuje z úplně jiného pohledu a přece jsou oba skvělé (filmy i pohledy), na čemž má velký podíl výborně poskládaný casting (věčná škoda Phoenixova předčasného odchodu).
