Excentrický Guadagnino nepatří mezi mé favority a nic se na tom nezměnilo ani s jeho nejnovějším počinem, protože tohle psychologické drama z univerzitního prostředí o obvinění profesora studentkou z nepřístojného chování sice pokládá spousty provokativních otázek napříč mnoha společensky rezonujícími tématy (sexuální násilí, sekundární viktimizace, plagiátorství, cancel culture, atd.), ale nepřináší žádné odpovědi a utápí se v nejednoznačnosti vyznění příběhu i motivací postav, takže si divák z filmu může odnést prakticky cokoliv (například pocit ztráty času:-)).
Po povinné expozici se vzneseným obviněním se děj po zbytek filmu nikam zásadně neposune, přičemž přes nespočet dialogových výměn zůstávají charaktery a motivace postav až do samotného konce záhadou (v podstatě ani není jasné, na čí straně sporu se hlavní postava nachází, protože v průběhu děje střídavě sympatizuje s oběma), z minulosti se vynořují temná tajemství, aniž by bylo zřejmé, jaký vliv měly/mají na aktuální chování postav a do toho vstupují další motivy (falšování receptu, hospitalizace), u nichž lze polemizovat nad smysluplným důvodem jejich přítomnosti v ději.
Nepřesvědčivý dojem z narativu pak stvrzuje epilog ze současnosti, u kterého lze jen marně přemítat, zda a jak se vyvinul vztah ústřední dvojice postav po prožitých událostech a co mělo být vlastně pointou celého filmu. Po herecké stránce podává casting kvalitní výkony (zejména pánové Garfield a Stuhlbarg navzdory skromnému prostoru odvádějí skvělou práci). Jinak ovšem Guadagnino opakuje stejné chyby, kterých se dopustil minule, tj. nepříliš podnětný děj, rozvláčné tempo, nečitelné postavy, neuspokojivé finále a přepálená stopáž, přičemž oproti předchozím mistrovým kouskům tentokrát nezaujme ani audiovizuální zpracování (žádné stylové hrátky s kamerou, hudbou a střihem se tady nekonají).
