Po Luhrmannově nedávném Elvisovi v krátké době další silná autorská vize a tak jako v případě Luhrmanna jde spíše o opulentní audiovizuální pomník králi rock and rollu, než prostý popis jeho života, osoby, díla a doby, tak i Dominikova (v pořadí už druhá) knižní adaptace čistokrevně vyfabulované “autobiografie” je všechno možné, jen ne typická biopic žánrovka klasického střihu.
A vlastně ani nemůže být, protože – s ohledem na předlohu – cokoliv ve filmu divák uvidí a uslyší, se z největší pravděpodobností buď vůbec nestalo, nebo se to stalo o dost jinak, než tvůrci naznačují, nebo vyloženě prezentují. Nicméně Dominik se rozhodl ve svém podání zajít ještě dál, protože o obsah (jakýkoliv) tady vůbec nejde, tady se “jede” především na formu. Za biografii (ať už “skutečnou” nebo fiktivní) se film jen maskuje, v podstatě je to hypnotická psychedelická sonda/fantazie do pomalého psychického a postupem času i fyzického rozpadu jedné osobnosti (shodou okolností pojmenované stejně jako jedna docela slavná herečka:-)), trpící celoživotním daddy complexem. Takže nemá moc cenu filmu vyčítat, že skutečná MM se chovala úplně jinak a tohle nebo támhleto (by) ne/udělala.
V průběhu celého filmu jsem si v duchu kladl otázky, kdy to celé začne dávat nějaký smysl (alespoň na základní úrovni, tj. smysluplné dialogy, pochopitelné motivace postav a příčinné souvislosti jejich jednání, nebo návaznosti jednotlivých událostí po sobě) a kdy se děj konečně “rozjede”. Spoiler: nezačne a tak trochu zhruba v poslední hodině s nástupem Brodyho postavy, přičemž poslední čtvrthodina se přepíná už vyloženě do full retard psycho experience záležitosti.
Po formální stránce jde Dominik po vyšlapané cestičce tradičních to atributů všech artovek. Takže nechybějí “povinné” prvky typu střídání černobílého a barevného obrazu, střídání poměru stran (oboje čistě nahodile, bez jakéhokoliv napojení na vývoj postav nebo samotného děje), chaotické skoky v čase (jejichž prostřednictvím se z děje stává jen sbírka náhodných obrazů), časté full frontaly (de Armas, nebo spíše její body double, se toho fakt nebojí a plusové body za to, že jisté partie se post-produkčně uměle “nevylepšovaly”, aby odpovídaly skutečné MM:-)), nebo přehršel POV záběrů, častokrát z opravdu netradičních míst (a někdy dokonce i z takových, odkud by divák něco vidět možná ani vůbec nechtěl:-)). S čímž souvisí i fakt, že rating tady byl vytěžen do poslední kapky* (ehm:-)), jelikož Dominikově vizi bylo eRko tak těsné, že bylo nutné sáhnout ke komerčně smrtícímu ratingu NC-17 (zatímco pro kina jsou filmy častokrát opakovaně přestříhávány, aby dosáhly na “smířlivější” eRko, na streamu jsou, naštěstí, hranice přece jen volnější). Nicméně na konto formy musím uznat, že některé sekvence stran střihové skladby v kombinaci s výbornou hudbou (Cave se prostě nezapře) byly skutečně parádní (příkladem budiž třeba “z letadla do kina a zase zpátky”).
Nahoru film rozhodně (mocně) táhne herecké obsazení, pro někoho možná překvapivě, v čele s fantastickým výkonem de Armas (osobně jsem věřil, že to zvládne a naštěstí se povedlo:-)), která tady jasně dokazuje, že nálepkou “jen hezká tvářička” to v jejím případě nekončí a po traileru se vyrojivší stížnosti na její latinskoamerický akcent doslova zadupává do země. Co je na obsazení zrovna de Armas do hlavní role zajímavé (a dodává filmu další vrstvu) je fakt, že zde hraje vlastně samu sebe (odhlédneme-li od psychických a zdravotních problémů postavy) – začínající herečku, okolím považovanou jen za kus masa, která se ovšem svou cílevědomostí a pracovitostí dostala do “velkých” filmů a pokouší se změnit svůj obraz z pouhé ozdoby na plátně na charakterní herečku. V těsném závěsu za výkonem de Armas je Brody (od jehož nástupu nabírá film konečně nějaké grády) i Cannavale, škoda že oba nemají ještě o trochu více prostoru.
Ve výsledku jsem se místy docela slušně bavil, místy jsem se docela slušně nudil (zejména v první polovině filmu), ale celou dobu jsem obdivoval působivou kreaci de Armas, která do své role dávala opravdu vše. Nebýt jí (a Brodyho s Cannavalem), jdu s hodnocením ještě níž.
*Na legendární “Happy Birthday, Mr. President” scénu kupodivu sice nedošlo, náhradou ovšem došlo na jiné, neméně pozoruhodné, vzájemné interakce s panem prezidentem:-).
