Po téhle švédské tenisové trojce je jedna věc jistá. Dokud bude mít Zendaya ve svých smlouvách klauzule o tom, že se na place neukáže bez spodního prádla, budou všechny její milostné scény s polonahými hereckými kolegy/němi vypadat nadmíru žhavě, protože Zendaya, ovšem jaksi … trestuhodně nedotaženě:-).
Naštěstí v případě Guadagninova nejnovějšího počinu je veškeré ne/pikantní laškování mezi postavami jen taková třešnička na dortu (komediální romance je ve filmu jen stopové množství), stejně tak příběhové ukotvení do tenisového prostředí by se dalo nazvat pouze polevou (prvky sportovního dramatu film sice disponuje, ale nikterak výrazně). Hlavní ingredienci Guadagninova receptu představuje hutné vztahové/rodinné drama ústředního milostného trojúhelníku v průběhu času, ve kterém se ke slovu dostanou zejména charakterové vady, toxické chování, chorobné ambice, citové závislosti a jiné podobné (divácky vděčné) atributy.
A ke slovu se dostávají v podobě několika úderných dialogových přestřelek v dramaticky vypjatých konfrontačních scénách, které mají díky castingu (Zendaya znovu dokazuje, že kromě hezké tvářičky disponuje i hereckým talentem, dvojka O’Connor a Faist je na tom stejně) slušný tah na branku, přičemž tepající OST dodává názorovým výměnám ještě silnější náboj. Bohužel se tak ovšem děje v nechronologicky strukturovaném vyprávění, které je jednak matoucí a jednak v závěru postrádá nějaké významnější příběhové překvapení, které by tento koncept ospravedlňovalo, protože prakticky celý děj je pojatý jako flashback, tudíž jak to nakonec dopadne je zřejmé od samého počátku. Náplastí na to pak je audiovizuálně opulentní zápasové finále, doprovázené efektní kamerovou exhibicí (škoda, že podobných hrátek s pov záběry a snímáním scény skrze zem není ve filmu více).