Proč si na schůzce nepřepnout telefon do režimu nerušit s výjimkou členů rodiny? Protože pak by nemohly vznikat filmy jako je nejnovější Landonův kousek, respektive by po deseti minutách skončily:-). Po nepříliš vzrušujících trailerech jsem se obával, že výsledkem Landonova snažení po odchodu/odejití od sedmého Screamu bude hodina a čtvrt kecání u stolu s akční desetiminutovkou na konci. Spletl jsem se, protože to dopadlo jako hodina a čtvrt kecání u stolu, na baru a na záchodcích s akční desetiminutovkou na konci:-).
Premisa s matkou samoživitelkou, která si vyjde na rande, na kterém je nedobrovolně donucena hrát o život svého protějšku i potomka, je především scénáristické cvičení. Podobné žánrovky, odehrávajících se v uzavřeném prostoru s hlavní postavou, které dochází dostupné možnosti a čas, tak stojí a padají na tom, zda je tvůrce schopen vyplnit stopáž nějakým nápaditým/strhujícím/překvapivým dějem, ve kterém hlavní postava čelí jednomu problému/dilematu/zvratu za druhým. A v této disciplíně Landon bohužel do značné míry selhává.
Překážky, které jsou hlavní postavě postupně stavěny do cesty, nejsou příliš vynalézavé a co je důležitější, postrádají větší dávku dramatu a napětí, psychologická rovina vyprávění vzhledem k omezené (jednostranné) interakci s hlavním záporákem funguje tak napůl, s tématem oběti zneužívání a vyrovnávání se s prožitým traumatem (jako motivátorem hlavní postavy) se v průběhu děje nijak zvlášť nepracuje a samotné finále je přehlídka žánrových klišé. Jediná hra, kterou Landon s divákem hraje, je tak jen whodunnit tipovačka stran identity hlavního záporáka. Reputaci filmu tak zachraňuje jen rozumná stopáž a zejména sympatická Fahy, která podává zdařilý herecký výkon.
