Po vcelku jednoduché a divácky přístupné prvotině se Fennell se svým dalším projektem vydala pro změnu proti běžnému proudu (s Oscarem na poličce si to mohla dovolit, ale přesto palec nahoru za odvahu) a dodala divákům svůj značně osobitý pokus o moderní variaci na Kubrickova Barryho Lyndona, jen zasazený do nedávné současnosti, v “artovějším” obrazovém formátu 4:3 a s ne tak rozmáchlou stopáží a epickým měřítkem, který z tohoto důvodu asi nebude u širšího publika rezonovat v takové míře jako její debut, v mém případě se tak naštěstí stalo.
Historka o snaze ne-mocných postoupit (jakýmikoliv dostupnými prostředky) na společenském žebříčku až do nejvyšších pater aristokracie a stát se tak konečně mocnými po příběhové stránce (a vlastně ani z pohledu závěrečné pointy – škoda jednoho letmého dialogu během narozeninové oslavy, který jasně naznačí, jakým směrem se bude závěr filmu ubírat) nemá čím překvapit, protože podobné téma bylo v minulosti zpracováno již mnohokrát (a nejednou velice úspěšně, viz Kubrick), ale to není úplně na závadu, tady jde totiž především o vykreslení postav (a tudíž obsazení), atmosféru (občas absurdností některých scén až na pomezí surreálna) a všeobecně o styl (jak stran dekadentně snobské společnosti, tak audiovizuálu, který Fennell zvládla s přehledem, včetně sympaticky úderného OST).
Jak se dalo předem předpokládat, silnou stránkou filmu je zejména casting. Keoghan tady potvrdil výbornou hereckou formu z The Banshees Of Inisherin (a kromě toho se typově na úlisného a snaživého hajzlíka hodí přímo dokonale:-)), Mulligan v extravagantním módu dokáže upoutat pozornost i na malém prostoru, nicméně celému filmu vévodí vynikající Pike, která si svou roli viditelně užívá. Expozice by nemusela trvat tak dlouho, některé scény zacházejí stran explicity snad až příliš daleko (účel je jasný, Fennell si přeje šokovat a daří se jí to:-)) a tempo by mohlo být o něco svižnější, ale celkově u mě převládá spokojenost a jsem zvědavý, s čím Fennell vyrukuje příště.
