Reinerova (bohužel) poslední režijní štace symbolicky zakončila jeho bohatou kariéru žánrového chameleóna návratem k debutovým kořenům, přičemž osud tomu chtěl, aby se kruh uzavřel v podobném duchu, v jakém se s publikem (reálnými i fiktivními fanoušky) rozloučila titulní kapela v samotném legacy sequelu – tak trochu nuceně, rozpačitě a unaveně.
V prvé řadě kudos, že se podařilo dát (téměř) celou původní partu po takové době znovu dohromady (pochopitelně mínus bubeník, protože chlápci s paličkami disponují extrémně krátkou životností:-)), přičemž zakomponování reálných osobností do děje je sám o sobě fajn nápad, jak posunout ne/přiznanou fabulaci na další meta úroveň. Potenciál přítomnosti skutečných hudebních legend ve filmu se ovšem nepodařilo naplno vytěžit (podobné propojení přímo volalo po nějaké zábavně nekorektní konfrontaci ve stylu South Parku) a totéž platí o celém tomhle mystifikačním comebacku.
Dvojka se tak jako jednička, která v rámci mockumentary žánru dosáhla jistého kultovního statusu, rozpadá na náhodně seřazený sled tu více, tu méně absurdních, vtipných, bizarních a záměrně (i nezáměrně) trapných scének, jen s tím rozdílem, že prvek překvapení je pryč a většina humoru je postavena na recyklaci (jak už to v případě improvizací přímo na place obvykle bývá – sem tam geniálních a sem tam nefunkčních) gagů a (nápaditých) hudebních čísel z původního filmu, několika referencích na současné popkulturní dění, cameo zastávkách a tuně (jak hrané, tak zákulisní) nostalgie. Celé tohle vystoupení působí dojmem, že se kapela vrací zpět na pódium zahrát přídavek, přestože publikum již odešlo.
