Z pozice velkého fanouška sandálovek ze 60s v prvé řadě kudos Scottovi za Gladiatora, který epické historické velkofilmy vrátil zpět do záře reflektorů (kdyby se to letos podařilo i Nolanovi, tak by to bylo top), bez čehož by Petersenova antická filmová freska (potažmo ani Stoneova) pravděpodobně nevznikla. V druhé řadě kudos Petersenovi za vydání DC verze, která film posouvá o level výše (nicméně za zprzněný OST oproti kinoverzi by si někdo zasloužil ostrou slovní inzultaci).
Tohle je totiž jeden z kousků, který jsem naplno docenil až zpětně po opakovaném zhlédnutí, respektive po vzniku DC verze (tak jako Alexandra, který těch alternativních sestřihů má hned několik:-)). V době premiéry kinoverze jsem kromě samotného faktu, že jde o blockbusterovou sandálovku, tleskal akorát parádnímu castingu s bezkonkurenčním poměrem počtu hereckých hvězd na metr čtvereční, pěkným exteriérům a výborné scéně „souboje titánů“, tj. duelu Pitt vs Bana.
Jinak to bylo na můj vkus dějově hodně uspěchané, charakterově málo rozvité (věrnost nebo respekt k předloze vůbec neřeším, podstatný je výsledek viz třeba Blade Runner nebo Starship Troopers:-)) a oproti Scottovu výletu do antiky a středověku bez doprovodu vyloženě kulervoucích scén (ať už po stránce narativu nebo audiovizuálu). První a druhou výtku vyřešila DC verze, třetí vyřešil zub času, protože ve srovnání se vším, co v tomhle žánru přišlo po konci krátkého období obrody, se Petersenův epos jeví jako poctivý epický spektákl ze staré školy (s masivními kulisami a davy statistů).
