Už trailer naznačoval, že nejnovější Weitzův počin žádný kvalitativní zázrak nejspíše nebude, protože vypadal, jako by jej vygenerovala (nepříliš vytrénovaná:-)) umělá inteligence a se samotným filmem to nepřekvapivě dopadlo úplně stejně. Celý film totiž působí, jako by někdo v Blumhouse našel v šuplíku nerealizovaný projekt z půlky 90s (tehdy nepochybně hi-tech téma) a rozhodl se jej “aktualizovat” o současné reálie (narážky na všemožné reálné produkty a korporáty, které jsou momentálně v kurzu) a pustit do světa v jinak nezměněné podobě.
Všechny žánrové klišé nejen o zlotřilé umělé inteligenci, na které si divák vzpomene, ve filmu také nalezne (racionální důvod, proč se přátelská digitální asistentka znenadání přepne do manipulativního/likvidačního režimu, se od dob Kubricka nijak nezměnil:-)). Co ovšem ve filmu absentuje je nějaké napětí nebo strašidelná atmosféra. Horor to samozřejmě není ani omylem (což se s ohledem na neškodný rating a předchozí ai pokus M3GAN, dalo předem očekávat). Rodince se v průběhu děje, který je předvídatelný od začátku do konce a nenabízí jakékoliv překvapení, pochopitelně nic fatálního nestane, od toho tady jsou vedlejší postavy (celkový bodycount je vskutku tristní).
Bohužel ani po stránce nadsázky na tom film není nejlépe. Weissovi nikdo na place neprozradil, že přijít v dnešní době s pointou “za všechno může závadný obsah na internetu” z filmu kdovíjak sofistikovanou satiru s relevantním sociálně-kritickým přesahem neudělá. Jediný relativně chytrý nápad, který se tady objevuje, je zapojení lidského faktoru do zlovolného plánu vzpurné virtuální nemesis namísto obligátních domácích spotřebičů. Do pásma ušmudlané průměrnosti film vytahuje jen milosrdná stopáž a především sympatické duo Cho a Waterston.