Banální rodinné etudy: Film. Nemám v oblibě povídkové filmy (protože často bojují s nevyváženou kvalitou jednotlivých částí) a z Jarmuschovy dílny jsem viděl kromě samurajského hitmana někdy před dvaceti lety všehovšudy jeden film. Ten poslední, přičemž jsme se navzdory zombie žánru na stejné vlně nepotkali. Ideální startovní pozice pro mistrovu novinku o nefunkčních rodinných vztazích, maskovaných plkáním u kávičky, luxusních hodinkách a slow-mo skateboardistech:-).
Cením nápad natočit obyčejný film o obyčejných věcech v životě obyčejných lidí, na což většina filmařů nemá odvahu, protože vybalancovat to celé tak, aby výsledkem nebyla jen hromada zdlouhavých a postupem času čím dál tím více nudných scén s nezajímavými charaktery (protože nedostanou šanci vystoupit ze své ulity všednodennosti) a tunou dialogové vaty bez sebemenšího náznaku dramatu, emocí nebo konfliktu, ale zajímavý děj s jasným dramaturgickým směřováním a pokud možno nápaditou pointou nebo nějakým životním ponaučením v závěru, není vůbec jednoduché.
A nepodařilo se to ani Jarmuschovi, protože přesně takto to v jeho podání dopadlo. Existuje docela dobrý důvod, proč scény typu „dvě postavy někam jedou autem a cestou si povídají o svém životě“ v drtivé většině filmů končí na podlaze střižny. Protože informační hodnota směrem k divákovi se rovná nule a jejich přítomnost v ději jen zpomaluje tempo a natahuje stopáž. Podobné obsahové výplně bohužel nekompenzují ani scény typu „tři postavy si spolu povídají, ale vlastně nemají o čem“. Protože potenciálně nosná linka „odcizené postavy si k sobě hledají cestu“ jaksi zcela absentuje.
