Psychicky zlomený hlavní hrdina, utápějící svá traumata v alkoholu, nabídka práce v největší latinskoamerické zemi, kriminální případ s politickým pozadím, favely, gangy a nekompromisní cesta za spravedlností. Aha, takže nepřiznaná adaptace videoherní trojky Maxe Paynea? Bohužel nikoliv. To se jen Netflix vydal ve šlépějích seriálové adaptace The Day of the Jackal a po jejím vzoru celý děj překopal od základů, takže s knižní předlohou i Scottovou filmovou adaptací má jeho seriálová verze společný jen název a hlavní postavu, což by sám o sobě nemusel být zásadnější problém.
Šakalí konkurence dokázala razantně odlišné pojetí prodat skrze spoustu osvěžujících nápadů, ať už stran charakterů postav nebo samotného narativu. To se zde ovšem neděje. Ústřední hnací motor původního vyprávění (brutální/krvavé pátrání po uneseném dítěti, případně pomsta za jeho smrt), je nahrazen neobjevnou špionážní historkou s vyšetřováním teroristického útoku, ve které tvůrci recyklují všechna žánrová klišé (spiknutí v nejvyšších kruzích, operace pod falešnou vlajkou, zrádce ve vlastních řadách), aniž by k nim dodali jakýkoliv prvek překvapení (vývoj děje, osudy postav, finále).
A nezachraňuje to ani akce, která sice po technické stránce odvádí slušné řemeslo, ale jinak ničím (choreografie, práce s kamerou a střihem, explicitní scény, fatality) nezaujme a k tomu se musí dělit o prostor se spoustou nepříliš zajímavých konverzačních scén, ve kterých se otevírají srdce a odhalují se nitra. Navíc koncept osamělého vlka samotáře s občasnou výpomocí ze strany sidekicků (jak indikuje název) je zde převeden do formátu regulérní týmovky, ve které jsou všichni členové vybaveni plot armorem. Nejlépe z toho všeho vychází Abdul-Mateen (byť charismatem je Washington jiná liga).
