Newman vyměnila raky za chobotnici, močály za akvárium a jednu úspěšnou knižní předlohu za druhou a natočila další dojemně-hřejivý kousek z populárního podžánru HLP (čili hluboce-lidsky-příběhový doják:-)) na klíč. Z početné řady všech podobných cituplných historek o tom, jak si k sobě nějaké ztracené existence, trpící traumaty z minulosti všeho druhu, hledají cestu a při tom objeví nový smysl života, tenhle příspěvek vystupuje z řady angažováním netradičního glosátora.
Pravidelné (tu více, tu méně vtipné/trefné) komentátorské vstupy do děje ze strany nezúčastněného chapadlového pozorovatele jsou ovšem jediným osvěžujícím nápadem, který navíc není v ději vytěžen zdaleka tolik, jak by si zasloužil. Zbytek filmu představuje ničím výjimečnou žánrovou práci, která sice stran humorných a dojemných scén s vydatnou dávkou sentimentu a příběhovým zvratem k tomu („překvapivý“ plot twist jsem bohužel odhadl se značným předstihem, takže emocionální dopad závěrečného odhalení ztratil část kouzla) bez problémů funguje, ale jinak nepřináší nic navíc.
Jak je u podobných pohádek pro dospělé publikum zvykem, samotné vyprávění se k cíli ubírá po vyšlapaných cestách bez jakýchkoliv nečekaných/originálních/nápaditých zastávek, produkčními hodnotami vyjma pěkných scén s nejrůznějšími obyvateli akvária a pár dokumentárních záběrů na skutečnou chobotnici film také neohromí, takže jediné světlo na konci tunelu představuje casting. Field i Pullman podávají slušné herecké výkony, ale zdaleka nejlepší je tady Molina (vzhledem k jeho roli v Raimiho trilogii geniální meta castingový tah) jako chobotnice (asi proto, že má nejlépe napsaný charakter).
