Původní film, v jistých kruzích (kdovíproč) považovaný za kultovní záležitost, na mě nijak zvlášť velký dojem neudělal (asi proto, že jde o podstatně méně vtipnou/nápaditou/chytrou a tudíž zábavnou variaci na Working Girl), takže očekávání vůči legacy sequelu, pod kterým je podepsán stejný tvůrčí tým, nebyla příliš velká, což se nakonec vyplatilo, protože jinak by zklamání z výsledku bylo o to bolestnější. Vzhledem k tržbám je ovšem cílovka očividně navýsost spokojena, takže nezbývá než se smířit s tím, že v podobném generickém stylu se pojede i v následujícím sequelu (pokud na něj dojde).
Frankel za pomocí McKenna natočili ukázkový příklad „pokračování na klíč“, který od začátku do konce jede ve všech ohledech (narativ, charaktery, produkční hodnoty) v režimu na autopilota. Prostě se ukecají k účasti všichni klíčoví lidi z jedničky, spojí se dohromady pár věcí, které minule zafungovaly (hvězdný casting, exkluzivní outfity, product placement kdečeho, tuny cameo vystoupení celebrit z módního průmyslu) a je hotovo, nic dalšího (zajímavý děj nebo zábavné nové postavy) není ve dvojce potřeba přidávat. Po dějové stránce se řeší úplně totéž co posledně (to fakt nebylo na skladě nic lepšího než zase jen hrozící ztráta pozice šéfredaktorky a „geniální“ protitah?), aniž by se k tomu dodalo cokoliv nového.
Přelomový posun v mediálním průmyslu za uplynulých dvacet let je reflektován pár dialogy o obtížné finanční situaci, namísto toho, aby se kolem něj točil celý děj (koho v době sociálních sítí a influencerství ještě zajímají tradiční média bez ohledu na to, zda jsou tištěná nebo elektronická?), potenciálně vtipné situace jsou zahrány do outu (epizoda se skvrnou na vypůjčených šatech sloužila v ději k čemu?), vedlejší postavy ve filmu vystupují jen proto, aby v závěru posloužily jako deus ex machina (proč do filmu obsadit Liu a poté ji v ději věnovat doslova pár minut?). Frankel si může gratulovat, že kvarteto Hathaway, Streep, Blunt a Tucci odvádějí znovu výbornou práci a do jisté míry dokážou přebít nedostatky filmu.
