Ze dvou potencionálně filmařsky atraktivních pohledů na život a dílo anděla smrti a totiž pobyt nechvalně proslulého doktora v koncentračním táboře a poválečné (bohužel neúspěšné) pátrání lovců nacistů a tajných služeb po jeho stopě ve snaze jej předat spravedlnosti po vzoru jeho kolegy odpovědného za konečné řešení si Serebrennikov překvapivě vybral ten třetí, který toho zdánlivě mnoho zajímavého nenabízí a totiž trudný život válečného zločince na útěku.
Nakonec o svých kvalitách dokáže přesvědčit, ale nějakou chvíli to trvá. Přesněji řečeno polovinu filmu, protože do té doby se v téhle rekapitulaci poválečného osudu hlavní postavy jen střídají nepříliš zajímavé životní epizody v několika různých časových rovinách, ve kterých cestuje z místa na místo, skrývá se před spravedlností a především v kruhu svých soukmenovců vzpomíná na staré dobré časy, ve kterých nacistická sebranka určovala, kdo přežije a kdo ne. Což povyšuje nahoru jen nápaditá kamera efektně si hrající s barevností obrazu a stylizovaná do role nezúčastněného pozorovatele.
Jakmile ovšem dojde na mrazivý „filmový týdeník“, z působivě nasnímaného konverzačního biopicu se Serebrennikov přepne do hutné psychologické studie, ve které vedle komplikovaného vztahu s potomkem konečně nastupuje i nějaké drama a konflikt. Na pozadí sledování pomalého rozkladu osobnosti hlavní postavy, pronásledované démony (v podobě nikoliv zpytování svědomí, ale paranoie, fanatismu, sebelítosti a nulové sebereflexe) a osamělostí, v přímém přenosu (výmluvná scéna obviňování ostatních doktorů v koncentráku), přičemž tragikomický pohled na nacistu do morku kostí a do hořkého konce kulminuje v surrealistickém závěru, se najednou začne odehrávat herecký koncert Diehla v hlavní roli.
