Úvodních pár minut: Fajn, komorní žánrová záležitost postavená na strachu z neviděného, zato pořádně slyšeného, tj. důmyslné práci se zvukem. Proč ne? Jsem zvědavý, jakým způsobem se to dál rozjede. Prostřední desítky minut: Aha, takže nerozjede a zbytek filmu bude představovat nekonečné čekání na finále, ve kterém snad dojde na nějaký pořádný psycho teror. Závěrečných pár minut: Ok, takže nedojde a namísto infarktové koncovky je na pořadu dne zatmívačka.
Jako desetiminutový kraťas (v podobě samotného finále bez té třičtvrtě stopáže dlouhé přípravky) by to možná slušně fungovalo, ale v celovečerní podobě film znatelně trpí syndromem obsahové vyprázdněnosti, která je reprezentována nevzrušivým tempem, přehráváním rádoby znepokojivých audio nahrávek, nepříliš zajímavou dialogovou výplní, mizivou gradací děje, pozvolně se pohybující kamerou a záběry pořízenými z neobvyklých úhlů, ve kterých se vůbec nic nestane.
Chování hlavní postavy postrádá logiku (poměrně záhy je jasné, že se jí děje totéž, co osobám z nahrávek, aniž by to jakkoliv reflektovala), projevy i prezentace démonického bubáka jsou trestuhodně odbyté, nervózní atmosféra a mrazivé napětí se dostavuje jen nárazově, přičemž skončí stejně rychle jako začne a závěrečný klimax spadá do kategorie „příliš málo, příliš pozdě“ (tyhle neurčité konce naposledy fungovaly v Blair Witch). Za každý originální debut, který z minima dokáže vytěžit maximum palec nahoru, nicméně tohle není ten případ, protože Tuason minimum proměnil v minimum.
